pište na e-mail
nebo zanechte vzkaz v diskuzi.Hledám tvůrčí fanoušky Řecka pro tvorbu projektu na adrese www.RECKO.tv
pište na e-mail nebo zanechte vzkaz v diskuzi.
Řecko (Helénská republika) je jihoevropská země ležící na jihu Balkánského poloostrova a na ostrovech v Egejském, Středozemním a Iónském moři. Hlavním městem jsou starověké Athény. Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, převážně v Egejském moři; největší je Kréta ve Středozemním ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952). Uředním jazykem je řečtina.
Názvy Řecka ve světových jazycích mají tři různé původy, z latinského Graeci, které podle Aristotela bylo starověkým názvem Řeků. Dále Iónsko z řeckého toponymu Iónía a třetí podobou je Héllas podle mýtické předkyně Řeků Heleny. Jazykem, který se odlišuje je gruzínština, kde se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“ – moudrý.
Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l. , kdy začala nová éra řeckých městských států (např. Sparta nebo Athény), které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy se řecká kultura stala základem helénské civilizace.
Vojensky Řecko sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l., přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středomoří. Když se říše rozdělila na Východořímskou, známá později jako Byzanc, a Západořímskou, východní část říše se soustředila okolo Konstatinopole (tehdy známé jako Byzantium), zůstala v jádru řecká, zahrnujíc samotné Řecko. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až se Konstantinopol 29. května 1453 ocitla pod nadvládou Osmanské říše. Stalo se tak tím, že padl poslední císař z dynastie Paleiologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 15. století.
Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrály se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo přesunutí řecké inteligence do západní Evropy, ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesance. Druhé stěhování Řeků bylo opuštění plání řeckého poloostrova a znovuosídlení se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo to, že některé řecké horské klany na poloostrově stejně jako na některých ostrovech, si udržely statut nezávislosti. Koncem 16. století až do 17. století se Řekové začali stěhovat zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat.
Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že izoloval různé lidi uvnitř Osmanské říše s jiným vyznáním. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat si jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přestože tehdy se této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození). Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, kteří konvertovali k Islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli ve utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit.
Řecké království získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever - dnešní Makedonské provicie. Přesto ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. Téměř 500 let trvající okupace zapříčila dnešní nenávist Řeků ke všemu tureckému. V letech 1941-44 bylo Řecko obsazeno Německem, k osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie.Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO. V letech 1967 – 1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou (viz Řečtí plukovníci), ve které bylo mnoho politických svobod omezeno a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství.
Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda nebo smrt.
Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Býv. jugosl. republika Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Iónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Z větších ostrovů stojí za zmínku především Kréta ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).
Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponésského poloostrova (odděleného od pevniny Korintskou úžinou) a početných ostrovů (okolo 3 000) včetně Kréty, Rhodu, Eubója nebo Dodekanés či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Iónském moři. Řecko má více než 15 000 kilometrů pobřeží a pozemní hranice dlouhé 1 160 kilometrů.
Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Horská pásma na území Řecka se souhrnně označují Helenidy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindos má nejvyšší bod o výšce 2636 metrů nad mořem. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny).
Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteora a Vikos.
Hora Olymp je nejvyšším bodem Řecka ve výšce 2 919 metrů nad mořem. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia.
Přibližně jedna čtvrtina rozlohy dnešního Řecka připadá na řecké ostrovy, kterých je přes 3000, z nichž 167 jich je stále obydleno. K největším patří Kréta (8260 km²), Eúboia (3657 km²), Lesbos (1630 km²) a Rhodos (1400 km²). Některá souostroví tvoří vládní regióny nebo vlastní prefektury.
Iónské ostrovy leží blízko západního pobřeží Řecka v Iónském moři. K významným ostrovům patří zejména Korfu (řecky Kérkyra) a dále pak Páxos, Lefkás, Itháka, Kefalonía, Zákynthos a také k nim je počítán ostrov Kythera (ležící jižně od Peloponésu).
Seznam hlavních Iónských ostrovů: Antikythira, Antipaxi, Itháka, Kefalonia, Korfu, Kythera, Lefkás, Páxos, Zákynthos.
Egejské ostrovy, z nichž jsou někdy vyčleňovány Severoegejské (nebo také Thrácké) ostrovy, se rozprostírají od Rhodop na severu směrem na jih podél západního pobřeží Turecka. Ke známým Egejským ostrovům patří mimo jiné Límnos, Chios, Thasos a zjeména pak Sámos a Lesbos.
Seznam hlavních Egejských ostrovů: Agios Efstratios, Antipsara, Chios, Lesbos, Limnos, Psara, Sámos, Samothraki, Thasos.
Sporády, také Sporádské ostrovy (v doslovném překladu pak roztroušené ostrovy), jsou dnes v užším smyslu omezeny na severní Sporády, ležící východně od ostrova Eúboia (který je ke Sporádám někdy počítán); patří k nim mimo jiné Skiathos, Alonissos a Skyros. Dříve se ke Sporádám počítaly i četné ostrovy, které dnes náleží ke Kykládám, k Dodekanským ostrovům a k Egejským ostrovům.
Seznam hlavních Sporádských ostrovů: Adhelfopoulo, Alonissos, Gioura, Kyra Panagia, Pelagos, Persitera, Piperi, Psathoura, Skantzoura, Skiathos, Skopelos, Skyros.
Kyklady, také Kykladské ostrovy, doslova přeloženo ostrovy v kruhu, leží celkem centrálně mezi Řeckem a Tureckem v Egejském moři a patří k nejžádanějším cílům turistického ruchu v Řecku.
Seznam hlavních Kykladských ostrovů: Amorgós, Anafi, Ándros, Antipáros, Anydro, Délos, Donoussa, Folegandros, Gyaros, Ios, Irakleia, Kea (také Gia, Tzia či Keos), Kéros, Kímolos, Kithnos, Makronisos, Mélos, Mýkonos, Náxos, Páros, Pholegandros, Santorin (nebo Santorini, talé Thíra nebo Théra), Serifos, Sífnos, Sikinos, Sýros, Thirasia, Tínos.
Dodekany, také Dodekanské ostrovy, jsou jižním pokračováním řetězce řeckých ostrovů podél členitého tureckého pobřeží; jméno znamená tolik co dvanáct (hlavních) ostrovů. Nejznámějším ostrovem je bezesporu Rhodos, mimo to sem patří např. i Kós, Kárpathos, a Pátmos jakož i Kastellórizon (nejvýchodnější řecký ostrov).
Seznam hlavních Dodekanských ostrovů: Agathonisi, Arkoi, Astakida, Astipálaia, Attavyros, Fournoi, Ikaria, Kálimnos, Karpathos, Kásos, Kastellórizon, Khalki, Kinaros, Kós, Leipsoi, Léros, Levitha, Nisyros, Ofidoussa, Pátmos, Rhodos, Sámos, Saria, Sími, Syrna, Tilos, Zafora.
Sáronské ostrovy (někdy také Sáronské a Argoslké ostrovy) jsou čtyři ostrovy, z nichž některé leží jen několik málo kilometrů jižně od Athén před pobřežím Peloponésu. Především Aigina je i vzhledem ke své blízkosti velice oblíbeným výletním cílem obyvatel Athén.
Seznam Sáronských ostrovů: Aigina, Hydra, Poros, Spetses.
Kréta není souostrovím, bývá však často vzhledem ke své velikosti a významu uváděna jako jedno z ostrovních oblastí; ostatních několik ostrůvků, patřících k regionu Kréta, je zcela bez významu. Kréta patří k nejjižnějším ostrovům Řecka.
Hory řeckých ostrovů jsou nesourodým, pomyslným horským systémem, zahrnujícím v sobě mnoho masivů, pohoří a samostatných hor ležících na ostrovech patřících Řecku v Jónském a Egejském moři. Ostrovy zabírají přibližně 25 213 km². Nejvyšší bod je masiv Dirfi (1743 m) nacházející se na ostrově Euboia.
Kyklady jsou souostroví tvořené 200 ostrůvky. Největší a zarostlý bujnou vegetací je ostrov Naxos. Hory se zde v celém souostroví vypínají nejvýše. Uprostřed ostrova se tyčí hora Naxos-Zeus (1001 m) proslulá dobrým výhledem. Na Parosu šplhá nejvýše horstvo se 706 metry, malý ostrůvek Amorgos je opevněn ve svém východním výběžku horou Krikelo (822 m). Jeden z nejpopulárnějších a nejvýznamnějších ostrovů Kyklad je Thíra (Santorin). Hory zde sice nedosahují závratných výšek, nejvyšší je Profitis Ilias (584 m), jde však o zcela unikátní vulkanický ostrov. Jeho jedinečnost spočívá v tom, že je to v podstatě bývalá sopečná kaldera, jenž byla roztržena výbuchem na několik menších ostrůvků s lagunou uprostřed. Vnitří stěny tohoto jícnu jsou 300 metrů vysoké a spadají kolmo k mořské hladině. Útesy jsou doslova různobarevné, za což vděčí právě sopečnému podkladu. Na vrcholech útesů jsou odvážně vystavěny vesnice se zářivě bílými domy.
Dodekany jsou nejvíc na západ vysunutou ostrovní oblast Řecka poblíž Tureckého pobřeží. Největším ostrovem je známý Rhodos na němž se nachází nejvyšší hora Attavýros (1245 m). Zajímavým turistickým místem poblíž je Údolí motýlů což je entomologická rezervace nebo skalní mys Minas. Dalším významným ostrovem je hornatý Kós, kde hory dosahují maximální výšky 846 m. Nejdramatičtější partie rozervaných skal se nacházejí na jihozápadě u obce Kefalos. Nejméně navštěvovaným ostrovem je vlastně samostatně stojící hora přímo v moři - Karpathos. Ostrov má šíři 14 km a má protáhlý tvar. Nejvyšší vrchol masivu čnícího z moře je Kali Limni (1215 m) ležící takřka uprostřed ostrova.
Turistické možnosti v horách řeckých ostrovů jsou nepřeberné. Je třeba ale využít lodi k přepravě mezi nimi či pevninou. Ostrovy jsou mezi sebou propojeny právě lodními a leteckými linkami. Významným dopravním prostředkem po ostrovech je jízdní kolo. Pro návštěvu hor zde, je nejvhodnější doba pro návštěvu březen až červen, kdy v horách ještě nepanuje takové teplo.
Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, Střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit I v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, střední Řecko, Thesálie, západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaea, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem, což má za následek, že když se nacházíte v jižních čtvrtích, klima je přímořské, zatímco v severních čtvrtích je horské.
Okolo 50% řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, která se rozpíná od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům v západní Evropě stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy a další vzácní mořští živočichové.
Ústava z roku 1975 zahrnuje rozsáhlé záruky občanských svobod. Prezident republiky, volený poměrnou většinou parlamentu na dobu 5 let, je formálně hlavou státu. Přesto se však jedná o premiéra a vládu, kteří hrají ústřední roli v politickém vývoji, zatímco prezident provádí velmi omezené vládní funkce, vedle slavnostních povinností. Řekové volí 300 členů jednokomorového parlamentu tajným hlasováním na maximálně 4 roky, ale volby se mohou opakovat v mnohem kratších intervalech. Řecko používá komplexní posílený volební systém poměrného zastoupení, který znevýhodňuje drobné strany a zajisťuje, že strana, která zvítězí v národních volbách, získá většinu křesel. Aby strana získala zastoupení, musí získat v národních volbách alespoň 3 procenta hlasů. Řecká parlamentní politika je založena na principu “dedilomeni” – prohlášené důvěře parlamentu a premiérovi a jejich administrativě. To znamená, že prezident republiky je vázán jmenovat premiérem osobu, která bude schválena většinou členů parlamentu (tj. 151 hlasy). Se současným volebním systémem je zvolen za premiéra ten, kdo je to vůdce strany která získala většinu hlasu v parlamentních volbách. Administrativa může kdykoliv požadovat “volbu důvěry”; naopak určitý počet členů parlamentu může požadovat uskutečnění “volby nedůvěry”. Obě se vyskytují vzácně s většinou předvídatelnými výsledky, jelikož volby za stranickou linií se uskutečňují velmi zřídka.
13 krajů rozdělených do 51 prefektur (nomoi; jednotné číslo: nomos) a 1 autonomní region*:
Řecko je tržně orientovaná ekonomika se silným veřejným sektorem. Cestovní ruch je velmi důležitý, poskytuje vysokou část HDP a příjmy ze směnárenství. Řecko také platí za světového hráče v oblasti lodní přepravy (první v kategorii počtu vlastněných lodí a třetí v počtu lodí registrovaných na vlajku). Řecko je předním příjemcem pomoci Evropské unie (rovnající se 2,4% jeho HDP). Vývoz vyráběného zboží včetně telefonního vybavení a softwaru, potravin a paliv zodpovídá za velkou část zbytku řeckých příjmů.
Za posledních několik let se ekonomika stabilně zlepšovala tím, jak vláda zpřísňovala rozpočtovou politiku v přípravě na vstup Řecka do Eurozóny 1. 1. 2001. Průměrný příjem na hlavu byl v roce 2004 odhadován na 22 000 USD (550 000 Kč, měsíčně 46 000 Kč). Řecko má expandující sektor služeb a telekomunikačního průmyslu a stalo se jedním z největších investorů v související oblasti. Nejen to, Řecko nyní figuruje jako dovozce pracovní síly a zahraničních pracovníků (hlavně z východní Evropy, středovýchodní Evropy, Pakistánu a Afriky). Lidé z těchto oblastí nyní tvoří 10% celkového počtu obyvatel.
Hlavní problémy, kterým země nyní čelí, jsou snížení nezaměstnanosti, privatizace několika státních podniků, reformy socialního zabezpečení, přepracování daňového systému, minimalizace byrokratické neefektivnosti. Předpovědi předvídaly v roce 2004 ekonomický růst o 4 až 4,5%. Hlavním problémem nadále zůstává snížení vládního deficitu, který v současnosti činí téměř dvojnásobek 3%ního přípustného limitu Eurozóny. Nová konzervativní vláda odhalila Eurostatu, že předešle poskytnuté hodnoty, které byly základem řeckého vstupu do Eurozóny, byly nepravdivé. Po dohodě dala Evropská unie Řecku dva roky (rozpočty na rok 2005 a 2006), aby dostalo svoji ekonomiku do pořádku v souladu s Evropským paktem stability.
“Banka Řecka”, nyní pobočka Evropské centrální banky, funguje jako národní centrální banka. Nejedná se o banku totožnou s “Národní bankou Řecka”, která je pouze komerční bankou.
Počet obyvatel je okolo 11,5 milionů (Atény okolo 4 milionů obyvatel). Většina obyvatel (98%) vyznává pravoslaví, jen asi 1,3% patří islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina.
Podle studie z ledna 2003 má Řecko 11.018.000 obyvatel (trvalých). Z těch žije 58,8% na městských územích, přičemž jen 28,4% žije ve venkovských oblastech. Obyvatelstvo dvou největších Řeckých měst – Atén a Thessaloniki – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Thessaloniki je to mírně přes 1 milión. Přestože celkový počet obyvatel pokračuje v růstu, Řecko čelí vážnému demografickému problému. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10.930.000 obyvatel, z nichž 760.000 bylo původu jiného než řeckého. Z tohoto důvodu se výše zmíněný průzkum trendem silně odlišuje od průzkumu uskutečněného pouze o dva roky dříve a následně vykazuje také negativní růst populace.
Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupiny Rómů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetně muslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejíc tak druhou nejpočetnější skupinu.
Podle statistických údajů o přistěhovalcích v Řecku se odhaduje, že v Řecku žije 1,15 miliónu přistěhovalců, z nichž 60 – 65% přišlo z Albánie, přičemž asi 200 000 z nich bylo zadokumentováno jako příslušníci řecké národnostní skupiny nebo “homogeneis”. Dalšími většími národnostmi jsou podle údajů o povolení k pobytu Bulhaři (67 000), Rumuni (29 000), Ukrajinci (23 000), Pákistánci (17 000) a Gruzínci (15 000), přestože je zde hlášeno přes více než 180 různých národností. Právní status přistěhovalce byl během 90. let 20. století velmi nejasný (stejně jako po celé jižní Evropě) a to spolu s velkým počtem ilegálních přistěhovalců vedlo od roku 1997 k uskutečnění 3 legalizačních programů nařízených řeckým státem (čtvrtý probíhá nyní v roce 2005).
V 90. letech imigrovalo do Řecka několik prominentních řeckých sportovců jako etničtí přistěhovalci z Albánie a Gruzie, včetně legendárních vzpěračů Pyrrose Dimase a Kakhiho Kakhiashviliho.
Přistěhovalectví je v Řecku, stejně jako v mnoha jiných zemích Evropské unie, kontroverzní záležitostí. Průzkum Centra Evropského unie pro monitorování rasismu a xenofobie, oficiální agentury Evropské unie studující přístupy související s rasou a národností v EU, z roku 2003 zjistil, že Řekové mají větší negativní přístup vůči mnohonárodnosti než jacíkoliv jiní lidé ve státech EU a mnohem více než ostatní občané EU také upřednostňují o navrácení do vlasti nezaměstnaných legálních přistěhovalců. Přesto Řekové mají mírnější vztah než ostatní členové EU k tomu, zda by měli mít legální přistěhovalci stejnou právní ochranu jako rodilí Řekové a zda by se měli podřídit místním zákonům a konvencím.
V roce 2005 vláda navrhla další zákon o přistěhovalectví se záměrem zefektivnit imigrační procedury a minimalizovat rozsáhlé byrokratické problémy, které se táhly od roku 1991. Po francouzských občanských nepokojích vůdce opoziční strany „Pasok“ navrhl lepší řízení integrace přistěhovalců a to hlavně v místním volebním právu. Tento přístup byl vřele uvítán vládou. Přesto několik veřejných průzkumů v té době prokázalo veřejné znepokojení nad všeobecným vlivem přistěhovalců v řecké společnosti. Zda bude vládní směr zrychlení sociálního zařazení mezi veřejností populární je zatím stále nejasné.
Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Constantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech o převrácení na svou víru Jezuity a poté Protestanty, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo.
Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou.
Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu. V praxi je ortodoxní církev a světský stav jsou vzájemně blízce spjati. Společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence.
V lednu 2005 vyšla najevo série vysoce publikovaných korupčních skandálů zahrnující vysoce postavené představitele církve, která vedla k mnoha požadavkům, i ze strany nevěřících Řeků, na dokončení rozdělení církve a státu a větší kontrolu církevního majetku.
Většina Řeků (95 – 98%) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3% populace a žijí převážně v Thrákii. V Řecku je také pár římsko-katolíků, kteří obšem slaví velikonoce ve stejnou dobu jako pravoslavní, hlavně ve městě Patras, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, nějací protestanté a Židé hlavně v Thessaloniki, (které bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit helénismus, staré řecké pohanské náboženství.
Malá část Řecka, hora Athos, je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je hora Athos pod patriarchátem Konstantinopole a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích.
Legendy praví, že horu Athos navštívila Panna Marie, prohlásila ji za svatou a zakázala na ni vstoupit ženám i živočichům samičího pohlaví. Tato tradice se udržuje více než 1000 let. Zákaz, který v roce 1045 posvětil byzantský císař Konstantinos Monomachos, je i dnes v mnišském státu úzkostlivě dodržován.
Jeden klášter se nedávno odloučil a vytvořil zcela nezávislé schisma na Svaté hoře – Klášter Esphygmenou. Esphygmenou se skládá ze 117 mnichů, kteří tvrdohlavě oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog.
Židé byli v Řecku přítomni posledních 2.000 let. Nejstarší zmínka o řeckých Židech je nápis, datovaný asi 300-250 let před naším letopočtem nalezený v Oroposu, malém přímořském městě mezi Aténami a Boeotií, a cituje se v něm o “Moschosovi, synu Žida Moschiona”, který byl podle všeho otrokem. První řecká židovská populace se stala známou jako Romaniotové a jejich jazyk se stal známý pod názvem Jevanština (podle židovského slova pro Řecko “Javan”). Od 16. století a dále do budoucna, měla Salonica, město v severním Řecku, jednu z největších (tehdy převážně sefardických) židovských komunit na světě a také slušný základ rabínské tradice. Na ostrově Kréta hráli Židé důležitou roli v přepravních obchodech. Během 2. světové války, když bylo Řecko okupováno nacistickým Německem, bylo zavražděno 86% řeckých Židů při vpádu Osy a přežila pouze menšina, přičemž většina z nich emigrovala do Izraele. Dnes je řecká židovská komunita odhadována na 4 500 lidí.
Navštivte také moje stránky: Ukrajina.TV a Rumunsko.TV.
Pomalu ale jistě :-) pripravuji: Černá Hora, Tunisko, Rusko, Moldavsko.